Jeden den v životě redaktora

Milý deníčku, rád bych se s tebou podělil o zážitky, kterých mi právě dnešní den přinesl nepočítaně. Ty víš, že toho není příliš mnoho, za co by ke mně mohl být osud tak nemilostivý, jako byl právě dnes. Našeho starého psa venčím docela pravidelně a často přitom nachodím víc kilometrů s ním v náručí, než kolik toho ke své radosti ona němá tvář potřebuje. Květiny ve svém kutlochu zalévám co dva týdny, a když je sucho, dokonce i o něco častěji. Tuhle jsem v autobuse pomohl staré babce s taškou na kolečkách… Tak proč probůh tolik nenávisti na má unavená bedra?

Ráno mi na stole přistál text podivného vzezření a ještě zvláštnějšího obsahu. Ty víš, deníčku, že jsem schopen se se svými pracovními povinnostmi popasovat, a když něčemu nerozumím, nebojím se zeptat. Ale tohle? To byl článek nějakého zneuznaného odborníka na cosi, o čem nemám ani trochy potuchy. Přesto jsem celé dopoledne škrtal, přepisoval a upravoval, až z toho byl krátce před večeří text vypulírovaný a cizelovaný k dokonalosti bratru nesmrtelné. A mezitím jsem musel stihnout ještě celou řadu dalších úkolů: opravit text po sekretářce, která napsala podklady pro nějakou marketingovou konferenci, sepsat strukturu knížky, kterou se nevímproč rozhodl jeden klient rozdávat zákazníkům u příležitosti svých padesátin, znovu přečíst úvodník, kterýžto z mně nepochopitelných důvodů jeden autor přepisoval už asi osmkrát.

Když jsem pak večer ulehal na své potem promáčené lože a četl nejnovější zprávy na nejmenovaném internetovém serveru, upřímně jsem si posteskl, můj milý deníčku, nad úrovní českého jazyka.

Ó, kéž bych měl někdy tolik odvahy, abych nemusel být sluhou všech těch grafomanů!